ČBF rozmlouvala s hlavním trenérem BK Klatovy

JINDRA JE BASKETBALOVÝ SVÉRÁZ

Jindřich Svojanovský oslavil na konci ledna své 75. narozeniny. Využil jsme této příležitosti a vyzpovídal chlapa, který strávil na basketbalovém hřišti a kolem něj mnoho času a života. Svůj basketbalový příběh vám Jindra představí v tomto basketbalovém ohlédnutí.

Jindro, my dříve narození tě dobře známe, ale především pro ty mladší tě poprosím o stručné přiblížení tvé basketbalové kariéry, můžeš se o to pokusit?
Vtěsnat 60 let s basketbalem do pár vět je takřka nesplnitelný úkol. Tedy… bylo mi 15, když jsem poprvé nastoupil za muže, což byl jediný basketbalový tým ve Svitavách. S postaršením si mojí, většinou o 7 – 15 let starší spoluhráči, kterým jsem všem vykal, problém nedělali, na tzv. registračku mi napsali, že jsem o 3 roky starší. Pak během studia Slavia VŠST Liberec a hostování do Lokomotivy Liberec, vojna v Dukle M. Lázně. To už jsem byl držitelem trenérské třídy, a i proto jsem po emigraci trenéra Vyslyšela vedl Duklu jako hrající trenér. Námluvy v Chemosvitu Svit nedopadly dobře. Vadilo, že můj otec se v srpnu 1968 postavil proti okupaci. Spojil jsem pak tedy práci v mé specializaci na netkané textilie s basketbalem a začal ve Svitavách znovu rozhýbávat činnost basketbalového klubu. Byl jsem hrající trenér mužů a trénoval další 2 žákovské týmy. Díky své textilní specializaci a znalosti francouzštiny jsem přijal nabídku a ve 30 letech odjel na zahraniční expertizu do Alžírska. Jako „rezident“ jsem pak mohl začít ve volném čase trénovat s týmem Bedjaia a hrát za toto cca 180 tisícové pobřežní město i druhou nejvyšší alžírskou ligu.

Po návratu z Alřírska jsem dával znovu dohromady svitavský basketbal, který se mezitím rozpadl.
I přes odborně-manažerský růst, od roku 1993 jsem byl generální ředitel velké textilky Vigona a.s. – dnes Fibertex, jsem stále aktivně hrál a trénoval. V 1999 jsem přijal lukrativní nabídku a odjel na zahraniční expertizu do Číny a následně na studium Aj do Los Angeles. I v Číně jsem využil možnosti chodit rekreačně hrát, v L.A. jsem pravidelně chodil hrát o víkendech na legendární „Venice Beach“.
Po návratu jsem se věnoval krizovému manažerství a s basketbalisty jako Jiří „Áda“ Pospíšil, Kamil Brabenec, Jarda Kantůrek, Láďa Ptáček a další jsem se vrátil na oblíbenou pozici hrajícího trenéra. Tentokrát nejúspěšnější veteránské reprezentace ČR.
Když II. ligové Svitavy koupily v roce 2010 Mattoni NBL, byla mi nabídnuta pozice trenéra. S kádrem posíleným pouze jediným Láďou Horákem, který měl nějaké větší zkušenosti z nejvyšší soutěže, Radimem Kramným z I. ligy a Tomášem Macelou a Tomášem Teplým, kteří měli v Mattonce odehráno jen opravdu pár minut, jsme dokázali porazit Opavu. I proto jsem, jako „trenér sebevrah“, jak o mě psali v tisku s ohledem na „kvalitu kádru“, skončil ještě před koncem sezóny a odešel k Levhartům Chomutov, kde jsem působil jak v trenérských, tak i dalších pozicích.
Když vedení města vsadilo na hokej a tým MNBL poslalo k ledu, vrátil jsem se domů, kde jsem dělal asistenta trenéru L. Růžičkovi. Oba jsme pak po sezóně 2013/2014 skončili a má cesta vedla do Klatov, kde ve funkci hlavního trenéra působím dodnes.

V současné době působíš v Klatovech, kde jsi našel svůj druhý trenérský domov. Koho v současně době koučuješ a k jakým metám chceš své týmy dovést?
Do Klatov jsem šel s vizí, že ve městě, které bylo v regionu basketbalově ve stínu Plzně, Domažlic i Rokycan vybudujeme klub, který se časem postaví na roveň plzeňské Lokomotivy resp. DBaK. To se postupně začalo naplňovat. Tituly šampiónů kraje začaly putovat do Klatov, naše žákovské a později i kadetské a juniorské týmy začaly figurovat v tabulkách celostátních lig, muži se pohybovali v horní polovině tabulky II. ligy a „po strop“ naplnili halu při 4. kole Českého poháru, když potrápili tehdy druhý tým NBL Beksu Pardubice. Menší kluby z provinčních měst, a Klatovy mezi ně patří, však trpí odlivem kvalitních hráčů do SCM. Sahali jsme po naplnění mého snu o extralize, když nám v baráži chyběl jediný koš k postupu. A dorazil to pak loni „administrativní“ sestup z ligy juniorů U19 kvůli reorganizaci extraligy.
Teď sice se zbytkem hráčů, se kterými jsem začínal ve školních basketbalových kroužcích ještě hrajeme NRL U19 a také Basketbalovou ligu Plzeňského kraje mužů, ale už to není ono. Naopak radost mi dělají „Týmy budoucnosti“. Tedy de facto přípravka chlapců a, světe div se, trénuji i malé holčičky. A podědil jsem kluky, kteří startují v Lize U14.

Co považuješ za své největší trenérské úspěchy?
Asi všechny překvapím tím, že na nejvyšším stupínku mám to, že jsem se 3× v minulosti vracel do Svitav a basketbalový klub neexistoval. Třeba po vojně v roce 1975, také po návratu z Alžírska v roce 1984. Stálo to sice hodně úsilí, ale vždy se mi podařilo činnost klubu obnovit a v krátké době zajistit, vedle týmu mužů, i činnost žáků a dorostenců.
Byl jsem, alespoň mi to říkal bájný Franta Kovář, nejmladším absolventem trenérské kategorie „B“, naopak pak na jaře 2011 nejstarším absolventem Trenérské školy FTVS UK, který získal Profi licenci.
Jako s dětmi jsem pracoval s řadou později známých ligových hráčů a reprezentantů. Z těch z minulosti mohu uvést třeba Lukáše Kotase, Petra Andrese, z těch aktuálních Honzu Karlovského, Kubu Šurého nebo Jirku Svojanovského. V Chomutově jsme získali titul „nejúspěšnějšího týmu Ústeckého kraje“, v play off o postup do finálového turnaje jsme ale podlehli Spartě, pozdějšímu stříbrnému týmu MČR.
Po svém příchodu do Klatov jsem v září 2014 založil školní basketbalový kroužek na ZŠ Švihov. Na podzim 2017 jsme postoupili do Final Four jr.NBA a po prodloužení vypadli na pardubické palubovce s Pardubicemi. O rok později jsme ve finále jr.NBA, před kamerami Nova Sport na pražské Královce, jr.NBA vyhráli. Tým ZŠ Švihov se stal nejlepším sportovním kolektivem okresu Klatovy.
V Klatovech mám na kontě také 2.místo z MČR U12 z jara 2015, 7 titulů krajských šampiónů z doby, kdy jsem trénoval minižáky a žáky. S kadety pak baráž o postup do Extraligy U17, kde nám na palubovce Levhartů chyběl jediný koš k postupu. Pro Klatovy získaly moje týmy vítězství a několik 2.míst na Mezinárodních Vánočních turnajích v Plzni a podobnou bilanci, tedy vítězství a druhá místa mají moje týmy i z Mezinárodního Easter Cupu u nás v Klatovech.
Hrál jsem a kaučoval české basketbalové super hvězdy ve veteránské reprezentaci, na MS v Praze, Brazílii, Řecku nebo ME v Itálii, 2× v Chorvatsku, Litvě, Ostravě. Získali jsme 2 stříbrné a 2 bronzové medaile. A také asi 15 titulů veteránských mistrů ČR.
Ne vždy ale vycházejí mé záměry, jak bych si přál. Jsou i velká zklamání. Mezi ně počítám třeba odchod „na hodinu“ od týmu mužů Klatov v listopadu 2017, kdy jsem pochopil, že s týmem, ve kterém většina hráčů spí na vavřínech a dává přednost noční zábavě před basketbalem, nelze o postup do 1. ligy usilovat.

Je známo, že jsi poměrně náročný trenér a při svém koučování se nebojíš zvýšit hlas, jak to vnímají tví svěřenci a nemají z tvých pokynů strach, případně nejsou na palubovce příliš svázaní?
Z práce vrcholového manažera jsem se naučil být hlavně tvrdý sám na sebe. Když jde manažer osobním příkladem, a trenér je v podstatě manažer, většina podřízených, v našem případě hráčů, to přijme, neboť neexistují hráči, kteří by rádi prohrávali. Ne všichni jsou však ochotni „jít na krev“. Zvyšuji hlas hlavně na trénincích. Stejně to dělá většina trenérů. Hráč, pokud něco udělá špatně, to musí vědět okamžitě, a ne až když je „chyba zahraná“. Jen tak se stejné chyby může příště vyvarovat. A na trénincích či zápasech nebývá na palubovce kostelní ticho. Má-li být kritika či pochvala účinné, pak to musí hráč v tom hluku tréninku či zápasu slyšet. Jsou kolegové trenéři, kteří hráče po chybě okamžitě střídají. Já ne. Z takových trenérů pak mají hráči nahnáno, hrají ve strachu, a to pak ovlivňuje jejich kreativitu a výkon. Jsou svázaní. Já osobně většinou znám své hráče od jejich prvních basketbalových krůčků. Tedy vím, co od nich mohu očekávat. To ovšem neznamená, že nebudu jejich hru kritizovat nebo naopak chválit.

Na čem je založena tvá trenérská filozofie a přes co nejede vlak?
S ohledem na věkové kategorie, které jsem trénoval a trénuji, jsem více autoritativní typ trenéra. Ovšem s věkem svěřenců se přidává i ta demokratická složka. Nesnáším, a mnohokrát jsem to i zažil, když vám hráč, kterého v 7 letech učíte základní dovednosti, později ho seznamujete s taktikou a učíte ho hernímu myšlení, dáváte mu minuty ve hře, motivujete ho a společně získáváte týmové úspěchy, vám v 15 letech začne mít během tréninku i zápase poznámky, že on ví lépe „jak se to dělá“. Většinou na to mají vliv nekritičtí rodiče. Přivedou vám syna a sdělí, že o basketbalu ví jen to, že se „tím balónem hází do koše“. Za týden už vám sdělí, že se se svými minižáky málo věnujete střelbě trojek. A po prvním zápase se dozvíte, že naše osobní obrana byla vodou na mlýn technicky zdatným soupeřům a lepší by byla zónová. S rodiči se snažím maximálně komunikovat, s některými je to ale těžké.
Dovedu leccos odpustit. Ovšem nesnáším, pokud mi někdo očividně lže. A dělají to jak někteří hráči, tak bohužel i někteří rodiče. A rok od roku je to horší.

Dnešní trenérské trendy jsou trochu odlišné a jdou jiným směrem, rozumím tomu, že ve tvém věku se nezměníš. Možná by se to dalo hláškou z filmu S čerty nejsou žerty: „Je to rebel“ Přesto se ptám, zdali někdy méně není více?
Nejsem přesvědčen, že by „dnešní trenérské trendy“ reprezentovaly tiché zadumané muže popocházející kolem střídačky. Sleduji jak naši NBL, tak pak také Euroligu. A nemám pocit, že by trenéři, podobně jako já, utkání svých týmů neprožívali. Stačí se podívat na Tomáše Grepla, Marcelu Krämer a další. V Eurolize, která je pro mě zdrojem „dnešních trenérských trendů“ a ukazuje, kam dnešní basketbal směřuje, stačí sledovat třeba Jasikeviciuse, Obradoviče, Atamana i většinu ostatních. Myslím, že kdo „emotivně nežije utkáním“ spolu se svými svěřenci, může sice být dobrý trenér, ale rozhodně ne motivující kauč. Zůstávám „rebel“, ale naplňují tvoji otázku, že méně je někdy více.

Ke tvým svěřencům patří především basketbalisté z mládežnických týmů, nelze se nezeptat, jak vycházíš s rodiči a jak se tvůj vztah s nimi v průběhu tvé trenérské kariéry vyvíjel? Přeci jen jsou dnes tátové a mámy trochu jiní než v době, kdy jsi na lavičce začínal?
V době mých hráčských a trenérských začátků byl pro hráče a jejich rodiče trenér doslova bohem. Zažil jsem, že trenér soupeřů kritizoval jednoho ze svých hráčů a v oddechovém času mu udílel pokyny, které ten hráč pak na hřišti očividně neplnil. Po vystřídání si hráč neodpustil gesto vzdoru. Jeho otec seděl hned za střídačkou, zavolal syna k sobě a dvěma pohlavky a slovním doprovodem mu připomněl, že trenéra je třeba poslouchat. A stejně jako ve školách, tak i ve sportu se vše změnilo tak, že pro nespokojené rodiče jsou nyní terčem učitelé, resp. trenéři. Tím ovšem nechci říci, že správný je první či druhý extrém. Chci vychovávat hráče a vést je k vyšším metám. Tedy je mou povinností je kárat za chyby, laxnost, sobectví atd. a na druhé straně je chválit za týmovost, bojovnost či plnění taktických pokynů. Hráče mohu svým přístupem povznést. Mezi rodiči jsou však mnozí, kteří nekriticky vzhlížejí na své potomky. Bohužel právě mezi nimi se najdou většinou ti, pro které je páteční odjezd na chalupu v 16,00 hod důležitější než týmový trénink od 16,30, v dubnu si objednají dovolenou u moře v týdnu, o kterém už od konce ledna vědí, že je plánováno soustředění atd.

Když se ohlédneš za svým trénováním, jak se basketbal změnil od doby, kdy jsi poprvé vedl svůj tým?
Myslím, že neskutečně. Nechci zde vyjmenovávat, že je dnes basketbal rychlejší, tvrdší, dynamičtější, že se postupně smazává členění na podkošové, křídla a rozehrávače atd. To se píše a říká všude. Vezmu to z jiného úhlu pohledu. Začínal jsem v „čínských keckách“. Ty pak zmizely z trhu a byl problém. Míč byl sice kožený, ale se šněrováním. Pak se objevily bulharské Etary. Dnes je neskutečný přetlak nabídky bot, míčů a dalšího vybavení. Hraje se v krásných halách. O co méně peněz měli dříve hráči týmů nejvyšší ligy, o to více na sobě mnozí pracovali. Díky týmům jako Zbrojovka Brno, VŠ Praha, Dukla Olomouc, RH Pardubice či Inter Bratislava jsme měli skvělou reprezentaci a postup na ME, MS či OH byl de facto samozřejmostí. Myslím, že to trenéři měli dříve jednodušší. Sport byl jednou z mála možností, jak využít volný čas a mladá populace si více vážila možností, které jí sport dával.

A jak se změnil Jindra Svojanovský?
Těžká otázka. Někdy se zapomenu a i při občasných problémech s čtyřhlavým bederním svalem, kyčlem a vazy v koleni chci klukům ukázat nějakou basketbalovou dovednost a zjistím, že „už to není ono“. Co zůstalo je náklonnost k realizaci neotřelých taktických věcí. Kdysi někdy kolem roku 1976 jsme ve Svitavách nacvičili, po vzoru reprezentace Izraele, zónový pressing 1-2-1-1. Byla to úspěšná novinka, která nám přinesla řadu vítězství. Nedávno v Klatovech jsme natrénovali podobně úspěšně zónu 1-3-1. Z Euroligy jsem odkoukal rychlý protiútok, který nejlépe vyhovuje jak dispozicím, tak i mentálnímu nastavení aktuálního hráčského kádru juniorů. Dalo by se říci, že „jdu s dobou“. Ovšem pick and roll pro mě vždy bude „dvojička.“ Zůstávám stále „hlasitým“ kaučem, v posledních sezónách s výrazně vyšší tolerancí k chybám rozhodčích. I když někdy se zatnutými
zuby.

Měl jsi nebo máš nějaké basketbalové vzory?
V 15 jsem viděl ligové utkání Slávie VŠ Praha. Jiří Zedníček byl famózní. Od té doby, celých 60 let, hraji v dresu č.11. Hráčsky i trenérsky mě pak velice ovlivnil hrající trenér Pepa Hraše z Liberce a v Dukle Eda Vyslyšel. Díky těmto dvěma trenérům se pro mě stal basketbal celoživotním partnerem.

Co bys doporučil českému basketbalu a trenérům?
V podstatě to, co jsem celý svůj život ctil a doporučoval každému, a to nejen v basketbalu: „Bez práce nejsou koláče.“ Někdy ovšem mám pocit, a nejen v basketbalu, že se více nosí vzletné řeči např. o tom, jak je nutné, aby děti sportovaly. Bohužel nenásledují činy a autor vzletných řečí vám sdělí, že nemůže vyslat školní tým na soutěžní basketbalové dovednostní dopoledne, neboť nemá nikoho na pedagogický doprovod.

Máš ještě nějaké basketbalové přání nebo sen?
Nedávno, když jsem trošku smutnil, že některé věci nejdou podle mých představ, mi řekl jeden z přátel, které jsem v Klatovech našel, že jsem za těch 12 let už dokázal více, než se čekalo a že vlastně již nemusím nikomu nic dokazovat. Miluji ale výzvy. Jednou z několika je třeba návrat na ZŠ Švihov a obnovení činnosti školního basketbalového kroužku, kde covid sehrál své. I ostatní „moje osobní výzvy“ jsou hodně spojeny s dětmi mladšího školního věku. Ovšem nevylučuji, budou-li mít kluci zájem a nepodlehnou nabídkám Plzně či lákadlům, které jim přináší jejich věk, i angažmá u dvojtýmu juniorů U19/ mužů „B“ i v příští sezóně. Svým způsobem je výzvou i mé přání napodobit nedávno zesnulého, mého dlouholetého známého Míru Vondřičku, kterého pamatuji na střídačce Strakonic ještě v jeho 80 letech.

Za rozhovor děkuje
Petr Čeněk