Chlapecká miniglosa č.2

Jindřich Svojanovský, 24.1.2023

Příklady táhnou

Dnešní mladé a ani střední mladé generaci toto heslo již pravděpodobně nic neříká. Ale platí stále i když ty dnešní idoly „náctiletých“ kluků se od těch mých výrazně liší. Příkladem pro mě byl, hrál jsem až do 15 let fotbal, tehdejší kapitán Sparty Ivan Mráz. Když přišli Beatles, koupil jsem si z ušetřených peněz kytaru a chtěl jsem být jako George Harrison. Když jsem začal s basketbalem v roce 1966, stal se pro mě příkladem Bob Cousy, famózní americký rozehrávač, o kterém jsem četl v týdeníku Stadion, který jsem odebíral a občas se v televizi, blížilo se pražské jaro 1968, objevily i nějaké šoty z historie NBA.

Že příklady táhnou, a mladé kluky zejména, a to i ty negativní, jsem se přesvědčil sám na sobě také. Už někdy ve 14 letech jsem začal kouřit. Hlavně proto, aby mě o rok či dva starší kluci brali jako člena jejich party. A bylo toho víc, co pramenilo buď z obdivu někoho, kdo byl svým způsobem nekomformní a lišil se od ostatních, či jsem přijal za vlastní i „stádní chování“, tedy názory, se kterými jsem vnitřně nesouhlasil, ale podle kterých jsem se choval jen abych se nelišil od ostatních.

A teď proč tato glosa?

Tu první jsem psal před časem proto, aby si v našem klubu byli všichni hráči vědomi, že absence na tréninku nebo i jen poloviční tréninkové úsilí je začátek konce i těch největších talentů. Našeptávačů ve stylu „Kámo, zase to tak nežer“ nebo “Makej blbečku, trenér tě pochválí“ a podobně se najde vždy dost a falešná solidarita ve sportu funguje jako málokde.

Tu dnešní glosu píši hlavně proto, že pro mnohé z těch mladších se občas takový našeptávač stává táhnoucím příkladem. Imponuje svojí „odvahou“ trousit kritické poznámky prakticky ke všemu, co se na tréninku nebo při utkáních děje a doprovázet to i různými posunky, samozřejmě vždy za zády trenéra. Když pak našeptávač končí při cvičeních třeba na zvýšení fyzické kondice někde uprostřed či hodně blízko ke chvostu, většina to chápe jako výraz vzdoru, tak typického pro náctileté. A třeba si ani neuvědomuje, že to není hrané, ale že ta kondice a rychlost skutečně chybí. A v zápasech je to znát.

Nemám sice v 72 letech s basketbalem, jeho celoživotním hraním a trénováním, tolik zkušeností a znalostí jako ti našeptávači, kteří vše vědí, vše umí nejlépe, všude byli a od všeho mají alespoň dvoje klíče. V  NBL se objevilo a objevuje jen několik desítek hráčů, se kterými jsem v jejich žákovském a kadetském věku pracoval. Někteří hráli i za mládežnické reprezentace, do dospělé reprezentace se dostal jen jediný - Lukáš Kotas. A na rozdíl od jiných mám jen jedinou trenérskou licenci - profesionální z Fakulty tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy.

Na straně druhé však už i zde v Klatovech znám, po 9 letech práce, několik hráčů, kteří ještě před několika málo sezónami patřili k výrazným talentům, které mohl Plzeňský kraj českému basketbalu nabídnout. Ti, kteří dali na našeptávače, dnes někde v hospodě Na růžku vykládají u piva o tom, jak táhli týmy za vítězstvími. A čím více je čárek na lístku, tím jsou vítězství větší a větší. Proto kluci, nevěřte našeptávačům. Už z principu jim nejde o tým, ale jen o ně samé. Mnozí totiž žijí ve strachu, že je ti, kteří jim nebudou naslouchat, výkonnostně rychle porostou a brzy je vytlačí z jejich pozic a nasměrují je časem třeba do té hospody Na růžku.