Chlapecká miniglosa č.3
Genialita na tréninku, prostoduchost v utkání
Když jsem ze zdravotních důvodů skončil s fotbalem, vrhl jsem se v 15 letech stejnou vervou do basketbalu. V mých rodných Svitavách se právě rozprchli na různé VŠ „starší dorostenci“ a tak mě mezi sebe vzali muži. Všem jsem samozřejmě vykal, na nějaké pubertální výlevy nebyl prostor. A zde jsem se setkal, i přesto, že jsme startovali v nejnižším soutěži, s tím, co prezentuji v nadpisu. Jako skutečně geniální obránce, který dovede perfektně číst záměry soupeře se na trénincích často jevil Roman, bývalý atlet. Náš tým měl asi 3 jednoduché útočné kombinace, které jsme pravidelně pilovali na tréninku. Když byl Roman v útoku, tak nám „pilování“ celkem šlo. Když ale byl Roman v obraně, tak nastala většinou katastrofa. I přes častokrát i nevybíravá slova trenéra Roman svého útočníka bránil „jen na oko“ a vyčkával, neboť pochopitelně věděl, jak bude celá kombinace probíhat, až přijde okamžik pro zakončení. Pan nechával svého útočníka útočníkem a odběhl do míst, kde akce měla být zakončena, ale s ohledem na jeho přítomnost nebyla. V očích měl vítězný lesk své geniální obrany, která úspěšné zakončení akce znemožnila. Vysvětlit mu, že vlastně kazí nácvik bylo marné. A když pak měl svoji obrannou genialitu prezentovat i v utkání, stál většinou někde u šestky, jako socha na Karlově mostě a útočníci kolem něj chodili do našeho koše v poklidu, jako ti turisté.
Z košíkové se stal basketbal
I když se od doby, kdy jsem byl v jednom týmu s Romanem, takřka vše diametrálně změnilo, za těch dlouhých 57 let jsem zjistil, že kromě výšky koše a prodloužení v případě remízy po základní hrací době, zůstala ještě jedna věc. Nepamatuji za celou tu dobu tým, ve kterém jsem hrál, či tým, který jsem trénoval, aby na jeho soupisce nebyl aspoň jeden takový „Roman“. Ti se obvykle začnou objevovat v období, kdy trenéři začnou k technické a kondiční přípravě zařazovat i některé základní prvky přípravy taktické. A je zajímavé, že i ti noví „Romanové“, ti géniové tréninkových obran, se pak, ve víru utkání, zase při obranné činnosti podobají těm nehnutě stojícím sochám na Karlově mostě. Potýkám se s „Romany“ po celou dobu, co se věnuji basketbalu. Klatovy nejsou a ani nemohou být výjimkou. Na rozdíl od trenérů v dávné minulosti, kteří to řešili razantně, např. klatovská trenérská legenda pan Zberovský svoji bájnou papučí, jsou ta dávná řešení, v duchu „Jeden záhlavec je účinnější než pětiminutové domlouvání“, dnes nepřijatelná. Tedy nezbývá než domlouvat, domlouvat a když to ani potom nemá účinek, tak ….. zase domlouvat a domlouvat.
