Nostalgická vzpomínka na Vyšehrad(a)

Někdy člověk ani neví a ani netuší, že pár slov či pár vět, napsaných v článku na klubovém webu našeho klubu, může vygenerovat někdy smutné, jindy veselé, ale většinou nostalgické vzpomínky na minulou dobu, kdy zejména podle nás „dříve narozených“, byla obloha modřejší, děvčata krásnější a třeba, jak mi kdysi říkal můj děda: „Za první republiky 10 dkg salámu, to byl kus salámu. A dnes … pár ubohých slaboučkých koleček.“ 😊

Jsem rád a vážím si toho, že můj článek o rekordním vítězství našich kluků U14 v neděli ve vyšehradské sokolovně, vyvolal u JUDr.Františka Steidla, dlouholetého hráče, trenéra, konzultanta, funkcionáře a do nedávné doby i člena výkonného výboru našeho klubu tak silnou odezvu, že sedl a napsal pro náš klubový web článek, který dokresluje, že láska k basketbalu i dobrým a poctivým lidem, kteří se kolem basketbalu pohybovali, pohybují a budou pohybovat, je jedinou pravou láskou na celý život, kterou člověk pozná. Mám tu čest vás s jeho vzpomínkami touto cestou seznámit.

Nostalgická vzpomínka na Vyšehrad(a)

Inspiroval mne k ní oslavný článek na vysoké vítězství klatovských mladších žáků na Vyšehradě. Trenér jej doplnil i obrázky a po desítkách let jsem tak zase viděl interiér věhlasné sokolovny pod Vyšehradskou skalou. Na snímcích jsou vidět i balkony a oko každého českého basketbalisty pak musí nutně zabloudit k druhému balkonovému sloupu zleva. Na jeho pravé straně sedávala desítky let bizarní postava malého muže, evidentně ne zcela psychicky zdravého. Říkalo se mu Venca Vyšehrad a byl to do slova a do písmene vyšehradský maskot. Nechyběl na žádném zápase Sokola (po přechodné období také Slavoje). My jsme ho znali z basketbalu, ale on se stejnou pravidelností chodil prý také na fotbal a dokonce i na pozemní hokej, jen když hrál jeho milovaný Vyšehrad.

Vynikal absolutně nekritickým fandovstvím. Nesouhlasil nikdy se žádným verdiktem rozhodčích, pokud směřoval proti jeho mužstvu, a dával to hlasitě najevo. Nebylo už to ani fandění, vydával jen neartikulované zvuky a činil to tak dlouho, než došlo k dalšímu nepříznivému verdiktu. To už komentoval ten nový, ale v podstatě tedy křičel pořád. Z rozčilení nebyl schopen kloudného slova a jednalo se tedy jen o jakýsi soustavný řev. Naprosto nenapodobitelný, Venca totiž v jeho rámci ještě jakoby zadrhával. Chodil i na žákovské zápasy a nezřídka se stalo, že byl jediný divák v sále a tedy také jediný „fandící“ člověk. To se pak malé děti i bály, sokolovna se otřásala skřehotavými zvuky, které jim nejvíc připomínaly Dům hrůzy z pouťových atrakcí.

Znali ho snad všichni basketbalisté z republiky. Vědomě neříkám basketbalistky, protože si vůbec nevzpomínám, že by na Vyšehradě někdy měli také ženskou košíkářskou složku. Měli tam ale vždycky rodinnou atmosféru a tak jsem mnohokrát viděl, jak Vencovi nosili bývalí hráči a funkcionáři do hlediště napečené cukroví, jídlo od oběda i nějaké svršky, které doma nepotřebovali. Říkalo se o něm, že žije v nějakém penziónu pro nemocné, a také jsem slyšel, že měl vysokoškolské vzdělání. Nikdo ale neznal jeho pravé jméno, a to ani největší znalci místních poměrů.

A na závěr perličku z trochu jiného soudku. Venca měl vlastnost známou nám z filmu Rain Man nebo třeba i od různých figurek z našeho města. Byl nadán úžasnou pamětí a po zápase, když nebyl rozčilený a nebrebentil, byl schopen Vám odříkat jakékoli výsledky a sestavy vyšehradských mančaftů za desítky let zpátky.