Ohlédnutí za NF chlapců U12 a U13
Národní finále chlapců U12 a U13 triumfem ostravské Nové Huti.
První dva květnové víkendy se staly vyvrcholením celoroční snahy mnoha minižákovských týmů napříč republikou. Prakticky po třech letech, naposledy tomu bylo v roce 2019, se setkalo 12 nejlepších týmů ČR na Národních finále. Ve dnech 6. – 8.května proběhlo NF pro kategorii chlapců U12 (roč.nar.2010 a mladší) ve Žďáru nad Sázavou, o týden později pak NF U13 (roč.nar.2009 a mladší) v Děčíně.
Naše týmy U12 a U13, o jejichž účasti na NF jsem již zde psal podrobný komentář, sice nepřivezly žádné medaile, ale už jen fakt, že se v konkurenci západočeských klubů s výrazně bohatší tradicí jako je Loko Plzeň, Jiskra Domažlice nebo SKB Rokycany na NF probojovaly, je samo o sobě velký úspěch. Nebo znáte snad jiný sportovní klub v Klatovech, který se může pyšnit v sezóně 2022/2023 10.místem v ČR v kategorii U12 a 7.místem v ČR v kategorii U13?
Rád bych se podělil s našimi trenéry mládeže i s rodiči dětí, které navštěvují naše školní basketbalové kroužky nebo už i chodí na tréninky do našeho klubu, o poznatky, které jsem na NF 2022 jako trenér týmů U12 a U13 získal. Jsem totiž toho názoru, že chceme-li s našimi týmy uspět, efekt našeho tréninku musíme směřovat k basketbalu, jaký se bude hrát za dva tři roky a ne k hernímu projevu, který byl typický v dobách našeho mládí.
Všeobecné postřehy
Všichni, kteří mluví o tom, že v minibasketbalu nejde o výsledky, že jde jen o to, aby si děti zahráli, naučili se většinu basketbalových dovedností, které pak v dospělosti přivedou k dokonalosti a následně i výsledkům jsou lháři a pokrytci. Řeči o týmovém duchu a hře, kdy hráči poznávají vnitřní sílu týmu, všichni ti by měli zavítat na NF a přesvědčit se, o kolik světelných let jsou jejich představy vzdáleny skutečnosti. Na NF jde všem, hráči, trenéry a funkcionáři klubů počínaje a doprovázejícími osobami z řad rodičů i prarodičů konče, jen a jen o výsledek!!! Výsledku je podřízeno vše – od prakticky zónového obraného systému vytaženého doslova několik málo centimetrů za vymezené území v případě, když tým čelí postupnému útoku soupeře, až po různé způsoby obcházení nařízení České asociace minibasketbalu (dále jen ČAMB) o tom, kteří hráči mohou na NF startovat. Tím nemám na mysli věk hráčů, ale jejich klubovou příslušnost během sezóny a hostování z jedné oblasti do druhé a pořádání tzv. kvalifikací, které jsou samostatnou novou soutěží.
Věk a výška hráčů jsou na NF jedním z nezbytných předpokladů úspěchu. Čím větší bylo v kádrech týmů zastoupení příslušné věkové kategorie a také počtu vysokých hráčů, tím lepších výsledků tým dosáhl. Medailisté disponovali kádrem složeným prakticky kompletně z ročníku 2010 u U12 a 2009 u U13. Bylo sice možno najít výjimky, mezi medailisty jich však bylo minimum a vždy se jednalo o mimořádně vyspělé jedince. Týmy se zastoupením mladších hráčů, jako byl u U12 např. náš tým s více než 50% mladších hráčů i náš tým U13 (4 z 12) sice produkovaly líbivý basketbal, bohužel na palubovce rozhodovala výška a váha starších hráčů, o rok i více delší hráčské zkušenosti a v neposlední řadě i větší mentální vyspělost a odolnost.
Rozdíloví hráči v počtu 2 – 3 v každé herní pětce rozhodovali o výsledku. Měl je prakticky každý tým, i když u obou finalistů (NH Ostrava a BK Děčín) i poražených semifinalistů (USK Praha a BK Pardubice) nečněli rozdíloví hráči tak výrazně nad ostatními spoluhráči, jak tomu bylo v těch slabších týmech. Uvedené týmy si proto mohly dovolit také vyšší stupeň kolektivní hry. Z kvality hráčských kádrů většinou vycházel i model hry týmu. Určitým neduhem se stala osobní obrana s odstupováním, ke které sahaly prakticky všechny týmy, medailisty nevyjímaje. Některé týmy ji praktikovali trvale, jiné nárazově při reakci na snahu soupeře o hru 1 na 1. Pak, lze napsat, že v 9 případech z 10, najíždějící hráč narážel ve vymezeném území na další 2 až 3 obránce. Jak se dařilo jednotlivým týmům s touto obranou vyrovnat, mělo vliv i na konečné umístění týmu. Na straně druhé je ovšem pravda, že finalisté jak v U12, tak i U13 měli zvládnutou i agresivní celoplošnou obranu, kterou uplatňovali hlavně proti papírově slabším týmům či v situaci, když již získali uspokojivé vedení. Z této obrany pak velice rychle přecházeli, po zisku míče, do cíleného zakončení pomocí 2 až 3 přihrávek.
Transition defence game však měla u vyspělých týmů hodně blízko k zónovému pressingu 2 – 2 – 1, kdy hráči první linie okamžitě po vstřelení koše velice aktivně začali bránit v koridoru potenciální přihrávky na nejbližšího hráče (over play). Obránci druhé linie „nabrali“ dopředu běžící útočníky a „jistili“ eventuální „středně dlouhou“ přihrávku do prostoru mezi perimetrem a půlící čarou, aby následně pomohli zastavit RP pokud útočníci překonali první obrannou linii. Vše pak „kontroloval a jistil“, po rychlém návratu na vlastní polovinu, pátý obránce, většinou pivot. Ten nebránil osobně ale v prostoru vlastní obranné poloviny „četl dlouhé přihrávky“ útočníků, kteří byli pod obranným agresivním tlakem a „potřebovali“ míč během 8 vteřin dostat na útočnou polovinu.
K obranné fázi bych chtěl na závěr ještě jednou zdůraznit, že osobní obrana s odstupováním na hranici vymezeného území, která prakticky znemožňuje rozhodčím pískat porušení pravidla o obranných vteřinách, se může stát brzdou dovednostně-výkonnostního růstu hráčů zejména v obranné fázi při krytí hráče s míčem. Nutno však zdůraznit, že především vítězný tým NH Ostrava dominoval v obranné fázi jak v U12, tak i v U13. Agresivní nátlaková obrana nejen na hráče s míčem, ale i na potenciální adresáty přihrávek byla často až na samé hranici pravidel (dvě ruce na hráči s míčem, držení hráče bez míče apd.). Jedním dechem je však potřeba dodat, že právě s takovou obranou se české týmy střetávají v soubojích se zahraničními soupeři neboť jde o trend, který vychází zcela logicky z možnosti nasazení hráčů ze střídačky, jejichž příchod na hřiště nijak výrazně nesníží celkový výkon týmu. Těžko očekávat obdobný obranný tlak od „provinčních týmů“, které se potýkají s nedostatkem hráčů umocněným navíc i covidovým obdobím. Kdo však tento trend převezme a přiměje hráče takovou obranu uplatňovat, může velice rychle slavit úspěch.
Pokud jde o útočnou fázi, musím hned na začátku napsal, že jsem očekával od všech účastníků NF výrazně kreativnější herní projev. Do poznámek jsem si několikrát napsal „taktické prvky – nic moc“. A to bohužel musím konstatovat i u týmů, u kterých by to měla být, s ohledem na objem tréninkových jednotek v týdnu, samozřejmost.
Transition offense game – troufnul bych si prohlásit, že nejčastěji bylo možné sledovat snahu o „coast to coast“ v podání lídrů té které pětice. U týmů z „vyšších pater“ konečné tabulky bylo možno vysledovat soustředění na obranný doskok, kde se uplatnili především vysocí hráči. Po něm následovala přihrávka (over pass) na prodlouženou čáru TH kam se, bez vlastního podílu na obranném doskoku, uvolňoval předem určený hráč. Současně s přihrávkou na něj vyrazili do rychlého protiútoku i ostatní hráči, ti obdrželi do běhu od hráče s míčem cross pass a pak řešili situace 1 na 0, 2 na 0, 2 na 1. Zjevná také byla snaha „oplatit“ soupeři obdržený koš okamžitým vyhozením míče zpoza koncové čáry dlouhou přihrávkou až na soupeřovu polovinu kam vybíhal určený hráč . Většinou však tato snaha, jistě úspěšně využívaná v regionálních přeborech, na NF vedla ke ztrátě míče.
V postupném protiútoku, jak jsem se již zmínil, hrály hlavní roli akce realizované dominantními hráči jednotlivých pětek. Odhadl bych, že v kat.U12 80% útočných akcí bylo zakončováno střelbou z vymezeného území, zbývajících 20% pak střelbou ze střední vzdálenosti. K vidění bylo u U13 napíchnutí obrany nájezdem s následným vyhozením míče na hráče mimo vymezené území a odtud střelba. Vedle týmů Ostravy, Děčína, USK a Pardubic na NF U13 se o to snažili i Tygři Praha a Levharti Chomutov. Tyto týmy produkovaly v postupném útoku určitý systém se zapojením většího počtu hráčů (3 i 4), až na výjimky však vždy závěr postupného útoku končil u lídrů dané pětice. Zde se nemohu nezmínit o velice slušné dovednostní vybavenosti většiny hráčů při práci s míčem i při hře 1 na 1 a to jak v U12, tak i U13. Osobně mě překvapilo, snad s výjimkou občasné snahy o realizaci nacvičené akce při vyhazování míče za koncovou čarou na útočné polovině (často zavánělo v U13 pasivním cloněním), že prakticky žádný tým nevyužíval ve větší míře nacvičené sety a kombinace. Výrazná však byla taktická varianta 1 na 1 pivota hrajícího zády ke koši. Tedy prvek z ryze dospělého basketbalu. Zde to bylo patrné zejména u týmu Snakes Ostrava, USK Praha i Děčína, tedy týmů, které k této variantě mají i výškově a dovednostně vybavené hráče.
Pár nesourodých poznámek nakonec.
Žďár pořádal NF poprvé. Myslím, že i když se kýžený výsledek v podobě 5.místa domácích dostavil, sečtou-li Žďárští všechny pro a proti, budou raději na NF jezdit než je pořádat. Žďárská NF U12 zůstane trvale poznamenáno zcela katastrofálním podceněním zajištění kvalitních a zkušených rozhodčích. Že to bylo probíráno i o týden později v Děčíně je jen důkazem, že tuto nemilou zkušenost si ze Žďáru odvezla většina účastníků.
Rozhodčí se mi na NF U13 v Děčíně líbili !!! Kdo by to ode mě čekal? Ale je to tak. Samozřejmě, občas každý udělá chybu – hráč nedá jasný šoupák, časoměřič zapomene zapnout čas, trenér může špatně vystřídat…. no a rozhodčí také může něco odpískat špatně. Ale takových chyb bylo minimum. Naopak jsem viděl rozhodčí, kteří se hře věnovali stejně, jako by šlo o NBL. Většina měla i cit pro hru a byli i ochotni ponechat výhodu, když hráč šel s míčem sám do koše a na trojce se ho jen lehce dotknul obránce a hlavně – všichni znali pravidla minibasketbalu (!!!), přijeli utkání řídit a ne v nich individuálně exhibovat za účasti komparzu složeného z hráčů, trenérů, asistentů a fanoušků. Výjimkou potvrzující pravidlo bylo snad jen naše utkání s Tygry Praha, kde píšťalky zůstaly němé více než bylo zdrávo. Možná, že padly nějaké TCH pro trenéry. Ty k basketbalu ale patří. Osobně jsem žádnou neviděl, ani já žádnou nedostal a to je co říct. Naopak jsem byl příjemně překvapen, že rozhodčím nedělalo problém si s trenéry situaci vysvětlit (clonění, obranné vteřiny …). Opravdu, klobouk dolů!
Trenéři jednoznačně „žili utkáními“ a tak se není co divit tomu, že často byli emotivnější, než hráči samotní. Hráč může v sezóně onemocnět, může s rodiči jet na výlet, zůstat místo tréninku doma a učit se. Trenér ne! Ten musí být na každém tréninku! NF je pro trenéry vrcholem ročního snažení, zde se zúročuje to obrovské penzum energie, času, nervů, radostí i zklamání, což vše s trenérskou prací souvisí. Není možné se tedy divit, že trenéři se svými týmy hrají na výsledek. Tomu podřizují na NF vše. Od taktiky až třeba po střídání. Většina trenérů měla rotaci 6 + 6, ve vyrovnaných utkáních se spoléhalo většinou na stejné hráče. Náhradníci 13 – 15 by většinou mohli „své minuty“ spočítat na prstech jedné ruky a do hry zasahovali až když bylo jednoznačně rozhodnuto nebo vůbec. Na můj dotaz proč někteří z hráčů lavičky nedostali příležitost ani při vysokém vedení mi jeden z trenérů lakonicky sdělil: „Na to, aby si „zahráli“ měli řadu utkání během sezóny. Teď jsme přijeli pro medaili a tak důvěru dostávají jen ti, co nejvíc trénovali.“
Výkonnostní rozdílnost mezi špičkou a „ostatními“ na NF vždy byla výrazná a pokud nedojde „k revoluci“ či k vytvoření „konkurenčního projektu“ v podobě MČR U11 reps. U12 resp. U13 třeba systémem dnes uplatňovaným v Lize U14, tak výkonnostní rozdíly zůstanou. Po 2letém covidovém masakru zůstalo v mnoha regionech jen torzo týmů a hrát 6 krát v sezóně s jedním či dvěma soupeři, které třeba převyšujete o 70 i více bodů za utkání je demotivující a rozvoji výkonnosti hráčů to neprospívá. Něco málo vyřešily Nadregionální turnaje ČBF, ale to je málo a navíc s ignorací ze strany Prahy.
Materiálně-technické zabezpečení týmů dle mého názoru bylo výrazně vyšší, než by se u NF U12 či U13 mohlo očekávat. Bylo zřejmé, že mnohé ze zúčastněných klubů netrápí finanční problémy, které by omezovaly vybavení i těch nejmladších týmů. Realizační tým většinou ve složení trenér + 1 či 2 asistenti, v případě finalistů i techničtí asistenti pořizující videozáznam utkání a následně jeho analýzu. Někteří trenéři i vybavení speciálními tablety s basketbalovou aplikací. Dresy korespondující s aktuálním módním trendem, některé i speciálně vyrobené pro NF, byly u většiny týmů samozřejmostí ( „Je to otázka motivace. Když kluci hrají ve stejných či hodně podobných dresech jako tým mužů v KNBL tak vědí koho reprezentují a také kam směřují.“ = hlas kolegy trenéra). Ponožky s logem vlastního klubu, rozcvičovací trička, teplákové soupravy, jednotné sportovní kabely atd. Tak se dnes prezentují basketbalové kluby na NF. Pár výjimek, mezi ně jsme bohužel patřili i my, se ale našlo.
Závěr.
Jsem velice rád, že jsem se jako trenér opět dostal s oběma svými týmy na NF. S ohledem na svůj věk lituji let 2020 i 2021, kdy jsme rovněž měli na postup, stopku nám však vystavil covid. Český mládežnický basketbal má skvělý potenciál, zejména děčínští pořadatelé mě přesvědčili, že když se chce, tak to jde.
Pokud však budeme v basketbalovém hnutí o podpoře rozvoje basketbalu mezi mládeží jen mluvit, vymýšlet různé internetové fígle, marketingové mixy, rozvojové programy, aplikace na to či ono a bůhví co ještě a zůstane-li, jak je v Čechách ostatně častým zvykem, jen u slov a tzv. „tradic“ v podobě pofidérních koeficientů, které neumožňují řadě týmů konfrontovat svoji výkonnost s výkonnostní špičkou v dané kategorii, pak se nemůžeme divit, že český mládežnický basketbal kráčí tam, kam kráčí.
Jistě, dámy a pánové z ČAMB i vy z ČBF, ono by to reprezentovalo nějakou další práci. A hlavně přestat jen mluvit, ale zvednout se ze svých pohodlných židlí a oslovit kluby, hledat formy a způsob, jak umožnit těm týmům, které mají zájem a také výkonnostní úroveň, se celoročně střetávat, aby motivace k tréninku i výkonnost měla z čeho růst. Jen tak mě napadá třeba samostatná „nadregionální MINILIGA“ pro ty kluby, které by rády své týmy do takové soutěže vyslaly. A pak i její nadstavba. Nebo opravdu nemáme zájem, aby se úroveň minibasketbalu zvedla? To vám opravdu stačí jen výsledky mužské reprezentace, které stejně rychle jak přišly také mohou rychle odejít?
V úplném závěru bych rád touto formou poděkoval svému kolegovi M.Tomanovi. Díky jemu jsem mohl v uplynulé sezoně ve shodných termínech utkání U12 a U14 vést v utkáních Ligy U14 náš tým zcela bez obav, neboť i o kluky U12 bylo kvalitně postaráno. Chtěl bych Mírovi v jeho nové roli hlavního trenéra, dnes už kluků U13, tedy kategorie, do které tým U12 od 16.5.2022 přešel, popřát hodně úspěchů, neboť ty jsou pro hráče i trenéra samotného tou největší motivací a pomáhají překonávat i náročnost tréninků.
