ZA NÁRODNÍM FINÁLE – OHLÉDNUTÍ č.1
Běžně se ke komentářům k událostem uplynulého víkendu dostáváme již v neděli večer či během pondělka. Tato „informační povinnost“ byl splněna článkem „Kluci, děkujeme za stříbro!“. Jsem však toho názoru, že zisk stříbrných medailí z Národního finále, tedy de facto titul vícemistrů České republiky, zaslouží víc než jen „splnění informační povinnosti“ formou jediného článku. Proto bych se rád v několika ohlédnutích chtěl k Národnímu finále, ale také k tomu, co mu předcházelo, vrátit. Dnes tedy pár úvodních vět.
Úvod
Už si přesně nevzpomínám, kdy jsme si jako cíl pro sezónu dali zisk medaile z NF v duchu již napsaného, že malý je ten, kdo má malý cíl. Většina rodičů mě tehdy měla určitě za blázna či naivku, který se snaží kluky motivovat nereálným přáním. Tým si ale vzal tento cíl za svůj a kluci se pustili do tvrdé tréninkové práce již na přelomu května a června 2014. V srpnu dosud nebylo v minulosti zvykem trénovat a tak docházka na 8 tréninků před soustředěním nebyla ani 50%. Zejména ti, co přišli poprvé až na soustředění, měli hodně problémů. Ale kus práce se udělalo a na turnaji v Hradci Králové jsme sice podlehli Jižním Supům, zdolali ale Sokol Pražský, Josefov, Hradec Králové a v rozhodujícím utkání o první místo i favorizovanou Vysočinu. A najednou už ty medaile z NF neviseli tak vysoko. Když jsme pak do týmu zabudovali pro důležitá utkání i Matyáše Hájka a Kryštofa Pytelku, postarali se v posledním utkání roku 2014 o první porážku děvčat z Lokomotivy Karlovy Vary na jejich palubovce a na novoročním mezinárodním turnaji v Brandýse n.L. zdolali Erfurt, Brandýs, USK, Snakes Ostrava a ve finále pak Sokol Pražský, bylo jasné, že ty medaile z NF zase tak nereálné nejsou. A kluci makali a makali neboť začali chápat, že bez práce skutečně nejsou koláče. A nešlo jen o standardní týdenní režim tří tréninků. Mnozí absolvovali speciální trénink určený talentům, byly zorganizovány i mimořádné tréninky v neděli či v pondělí. Tréninková docházka u většiny týmu se pohybovala a pohybuje od září 2014 na neskutečných 94-98%. V oblastním přeboru dostávali velké porce hracího času všichni, každý mohl prezentovat v čem všem se zlepšil. Nebyl nikdo, kdo by byl opomíjen, spíše bylo třeba někdy ze strany trenéra nutné přivřít oči a zapomenout na varování z tréninku, že další nepozornost či ošizení cvičení povede během příštího utkání k pobytu na střídačce. Všichni chtěli hrát a také hráli. Snad s výjimkou těch, kde rodiče sami rozhodli, že jejich synové nemají o start v utkáních zájem. Kvalifikaci o postup s Lokomotivou Plzeň sice narušila střevní epidemie kvůli které prakticky všichni hráči až na jednu dvě výjimky na týden ulehli, přesto byly obě dvě utkání vizitkou velmi dobré připravenosti týmu na písecké národní finále.
Úspěšnost našich chlapeckých týmů byla při letošních kvalifikacích 100% , na NF do Ostravy se kvalifikovali nejmladší minižáci U11, do předkola Mistrovství České republiky, které se hrálo v Praze v hale Sokola Pražského, postoupili z Plzeňského kraje naši starší minižáci U13 a jako poslední vlivem rozlosování, zato však hodně razantně po vítězstvích 76:25 doma a 90:34 venku i chlapci U12. Shodou okolností ve všech třech kategoriích to bylo na úkor týmů Lokomotivy Plzeň.
Jak se hraje Národní finále?
Často slýchám, zejména od těch trenérů, jejichž svěřenci mají ještě v U14 problém se zvládnutím dvojtaktu na svoji dominantní ruku, o existenci dvojtaktu na tu opačnou snad ani netuší, že pro ně je důležité, že se jejich svěřenci pohybují, že si vytvářejí lásku ke sportu a jak jim nejde o výsledky ale o radost ze hry samotné. Osobně to považuji jen za výmluvu či omluvu vlastní neschopnosti děti pro něco nadchnout, na jejich nadšení postavit proces motorického učení basketbalových dovedností a tyto rozvíjet se stejnou náročností a intenzitou, jako matematik učí děti násobilku nebo češtinář vyjmenovaná slova. Neznám dítě, které by mělo radost z porážek, pětek z matematických prověrek nebo češtinářských diktátů. Pokud trenér rozvíjí individuální činnosti hráčů a ty se zlepšují přímo úměrně k náročnosti přístupu ke způsobu jejich provádění vlastními hráči, pak se záhy zákonitě dostaví i výsledky neboť hráči to co se naučili uplatní ve hře samé. Takže o výsledky jde! Jsou totiž věrným odrazem kvality učení basketbalových dovedností.
A proto také všech 12 týmů, které do Písku v prvním květnovém prodlouženém víkendu přijelo, přijelo s jedinou myšlenkou – vyhrát! A prakticky po každém utkání jsme byli svědky šťastných rozesmátých tváří vítězů a slziček smutku na straně poražených. Žádný tým si do Písku nepřijel zahrát jen pro radost a protože řada utkání byla velice vyrovnaná, většinou se mnozí z hráčů lavičky nedostali ani na hřiště. Tak se prostě národní finále hrají. Historie se totiž neptá, kolik který trenér prostřídal hráčů, historie chce znát jen kdo byl první, druhý atd. I když u některých našich hráčů "druhého sledu" by se daly minuty, které ten který hráč strávil na hřišti spočítat na prstech jedné ruky, i tak to byla pro všechny ta pověstná třešnička na dortu, ten mimořádný bonus k těm všem četným minutám v průběhu sezóny.
….. pokračování ….
